MILOSLAV BROUMSKÝ: Doteky s tajemnem
Tato kniha z edice "Největší záhady světa" pojednává o tajemných událostech, které se v poměrně nedávné době opravdu staly. Nejedná se jen o příhody typu setkání s duchy, ale třeba i zvláštní psychické stavy, které vždy jen krátkodobě někoho postihly. V následujících řádcích popíšu tři případy, které mne nejvíce zaujaly.
První případ se odehrál v roce 1989. Rychlík do Košic mířil do svého cíle, ale u Margecan byla poklidná jízda narušena nepříznivým počasím. Spustila se velká průtrž mračen. Z oblohy padaly kapky vody, ale i kroupy, vichr ohýbal stromy a oblohu křižovaly blesky. Ve vlaku cestoval i člověk, který je důležitou postavou celého příběhu. Říkejme mu třeba Jan. Ten seděl v jednom z mnoha kupé a pozoroval, co se děje venku. Náhle do kupé vstoupila neznámá žena s kyticí v ruce. Jan ji pozdravil, ale ona neodpověděla. Sedla si a nepřítomně hleděla před sebe.
Uběhla chvilka a žena náhle vstala. V okamžiku, kdy se zvlášť silně zablesklo, zatáhla za záchrannou brzdu. Jan v tu chvíli zrovna sledoval počasí venku a tak si hned neuvědomil, co se děje. Vlak s rachotem zastavil. Žena s kyticí nikde. Po chvíli přišel průvodčí a ptal se Jana na brzdu. Ten řekl, že jí zatáhla neznámá žena s kyticí v ruce. Zatáhla brzdu a zmizela. To bylo ale velice divné, protože v celém vagonu nebyla a jinam odejít nemohla, protože dveře spojující vagony zamčené. Průvodčí vypadal, že o ženě něco ví, ale na Janovy dotazy neodpovídal.
Po několika málo dnech se Jan vracel domů z Košic, a to stejným vlakem. Dokonce v něm byl i průvodčí, se kterým se Jan setkal, když ona záhadná žena zastavila vlak. Jan se na ni opět začal ptát a průvodčí se za chvíli rozpovídal. Ukázalo se, že žena se ve vlaku neobjevila poprvé. Jednoho dne si to rychlík uháněl a ona se najednou objevila na kolejích. Strojvůdce zastavil vlak, ale pod ním ani v okolí trati ženu nenašel. Později se ukázalo, že náhlé zastavení rychlíku předešlo vážné nehodě, protože na nádraží, na které měl přijet, se uvolnila nezajištěná lokomotiva a řítila se přímo na rychlík.
Podruhé se objevila přímo v kabině lokomotivy. Dala strojvedoucímu malý lístek, na kterém stálo, že v sedmém vagonu někoho postihla mrtvice. Sdělení bylo pravdivé a díky tomu, že strojvedoucí hned zavolal sanitku, muž přežil.
Potřetí se zjevila v oné bouři, kdy ji potkal Jan. I tehdy zabránila neštěstí. Mohutné přívaly vody podemlely trať a kdyby na ni vlak vjel, vykolejil by.
Policie několikrát vyšetřovala, kdo ona žena je, ale nezjistila nic. Jednou ji viděli u jednoho nádraží u křížku u trati. Zdejší závorář ji vyfotografoval, ale po vyvolání filmu byl na záběru jen křížek. Ten byl vztyčen na památku novomanželů, kteří byli při návratu ze svatební cesty ve vlaku zavražděni. Když je našli, mrtvá žena měla v ruce kytici...
Druhý případ se stal v létě 1996 v Brně. Mladou středoškolačku Kláru, která se právě dozvěděla o přijetí na vysokou školu, srazilo auto. Po úrazu byla v bezvědomí. Náhle začala mluvit, ale velice zvláštně. Vypadalo to, jako kdyby odpovídala na otázky inkvizičního soudu. Vyprávěla, že je vdova, že nikdy neměla pletky s ďáblem, že nikdy nikoho neočarovala a že je nevinná. Pak už neříkala nic, ale vyrážela tiché bolestné výkřiky. Doktoři si s ní nevěděli rady. Jednoho z nich napadlo, že by Klára mohla mluvit o poznatcích z minulých životů. Proto si kolem ní sedli a sehráli scénu z inkvizičního soudu. Klára ale nereagovala. Proto jí nejprve na magnetofonu přehráli to, co říkala prve, a pak se znovu začali ptát. Tentokrát s nimi již komunikovala a odpovídala na jejich dotazy.
Po několika hodinách od tohoto rozhovoru se probrala z bezvědomí a když se jí doktoři ptali na to, co říkala v bezvědomí, si nevybavovala vůbec nic...
Poslední případ se stal dirigentovi jazzového orchestru. Byl v něm i jeden hráč jménem Gabriel, ale všichni mu říkal Gabi. Ten byl opravdu dobrým hráčem a kamarádil se s jiným muzikantem, Rudlou, který hrál na pozoun. Gabriel hrál na trubku.
Jednou orchestr hrál v Rakousku, kde sklidil velký úspěch. Druhý den vzali pořadatelé muzikanty na výlet do Alp, ale ten skončil tragicky. Muzikant Gabriel spadl ze skály a zabil se.
Měsíc po Gabrielově smrti hrál orchestr v Barceloně. Nadšené publikum si na závěr vynutilo skladbu, kterou kdysi hrál Gabriel. Ten už ji ale zahrát nemohl a tak se toho chopil Rudla, jeho nejlepší přítel. Ten ale nebyl tak zkušený jako Gabriel a publikum začalo reptat. Když už to vypadalo na velkou ostudu, začaly se z trubky linout zvuky a tóny, které uměl jen Gabriel. Publikum nadšeně tleskalo. Celý orchestr byl příhodou při koncertu dost zaskočen a tak se muzikanti dohodli, že už tuhle skladbu nikdy hrát nebudou.
Po několika letech se dirigent rozhodl, že půjde do penze. Po velké hostině vystoupil dirigent s celým orchestrem na pódium a nechali se vyfotografovat. Po několika dnech si dirigent vyzvedl fotografie a nevěřil vlastním očím. Laborant tvrdil, že je to jen skvrna na vadném fotografickém papíře. To se ale orchestru nezdálo, protože skvrna nápadně připomínala obličej dávno mrtvého Gabriela...
(C) Damir Holas 2003